Skip to content

Poplatky ve vězeňství

By Jakub Drápal

Zaplatíte víc za den ve vězení nebo v hotelu? V okrese Riverside, California, vězni platí za den strávený ve vězení 142.42 dolarů, tedy přibližně 3100 korun. Podíváte-li se na cenu hotelů, tak čtyřhvězdičkové hotely v tomto městě se pohybují v obdobných částkách (nemluvě o výrazných slevách při větším počtu ubytovaných v pokoji). Byť je v České republice situace jiná, vězni na pobyt přispívají. Kdy a jak se to děje a má dít?
Proč by se vůbec měly poplatky (či v českém kontextu náhrady spojené s náklady trestu) ve věznicích platit? Ti, kteří hájí poplatky, argumentují zejména spravedlností systému, popřípadě na uvědomění si zodpovědnosti za svůj život. V některých zemích (např. Švédsku, Finsku či Rakousku) vězni platí za ty položky, které by stejně venku vynaložili. Jedná se zejména o jídlo a o ubytování. Podmínkou ve zmíněných zemích je, že vězni vykonávají práci, která je (alespoň lehce) slušně placená. Vězni se tedy nemůže vytvořit dluh – platí pouze z toho, co vydělá. A vydělá-li málo, nedovede nic.

V takovém případě padá hlavní argumentace jejich protivníků, kteří zdůrazňují problematiku zadlužení propuštěných vězňů. Ta je navázána na zvýšenou recidivu. Ne vždy se ale mluví jen o jídla a o ubytování (či je tato částka přesně vypočtena a zafixována jako ve Finsku). Mnohdy se vězňům dávají k úhradě i další náklady výkonu trestu odnětí. V některých věznicích si vězni musí platit za toaletní papír či vyprané kalhoty. V jiných hradí i náklady dozoru. V takovém případě se mohou poplatky vyšplhat i na astronomické částky, které byly zmíněné v úvodu. Vězni pak nemohou počítat s vymotáním se z dluhové pasti.

Situace je o to složitější, že deklarované úmysly nejsou vždy ty skutečné. Jedná se zejména o situaci ve Spojených státech, kde náklady na vězeňství jsou jedním z nejvíce stoupajících veřejných výdajů posledních dvaceti pěti let. V několika odpovědích na dotazník Amerického Národního institut vězeňství věznice uvedly, že náklady výkonu jsou na vězních vymáhány, protože na ně byl vyvíjen politický nátlak, který vycházel z veřejnosti – nikoli pouze z důvodu, že by to věznice viděly jako účelné či spravedlivé.

Stejnou otázku je třeba klást si i v ČR. Co je schopná (a ochotná) česká společnost unést a co ne? Popřípadě kterou z variant, se kterými většinová společnost nesouhlasí, ještě snese a kterou již ne? Je v ČR představitelné, že by vězni brali ve věznicích minimální mzdu či by měli nárok na dávky v nezaměstnanosti, jako např. ve Španělsku? Nebo že by brali (alespoň malou) odměnu za účast na rehabilitačních aktivitách, jako v Rakousku či ve Švédsku? Je únosné (z hlediska demokratického řízení státu), aby byl v ČR prosazen názor Výboru OSN proti mučení, že se mají poplatky kompletně zrušit?

Vidím dva základní faktory, které ovlivní, zda budou poplatky ve vězeňství placené, či ne. Prvním je ideologické či politické nastavení společnosti, která se rozhodne, zda chce vůbec část nákladů na vězních vymáhat a popřípadě v jakém rozsahu. Druhým je výše odměny za práci. Je potřeba vycházet ze zásady, že vězeň by měl mít možnost vyjít z vězení nezadlužený – trestem má být odnětí svobody, nikoli zadlužení.

Jak je to tedy u nás? V českých věznicích je reálně zaměstnáno 25 – 30 % vězňů (byť se oficiální statistiky dostanou různými odpočty na 60 %), kteří průměrně vydělávají 3 500 Kč měsíčně.

Vězni v ČR nejsou povinni platit zejména, jsou-li nezaviněně nezaměstnaní – tedy pokud neodmítnou práci. Pokud ano, pak platí 50 Kč/den. Ti, kteří pracují, platí 32 % ze své odměny, maximálně však 1500 Kč/měsíc. Mají-li jiný příjem (např. důchod), platí 40 % se stejným absolutním měsíčním limitem. Byť lze mít proti české úpravě různé výhrady (od placení poplatků odmítači práce přes vysoké odváděné částky z odměny po samotnou existenci poplatků), neřadí se k vysoce antisociálním systémům, jako různé americké či navrhovaný holandský.

Problematičtější je to s poplatky za výkon jiných trestů a vazby. Podmínky ve vazbě jsou – překvapivě – výrazně přísnější. Odsouzený, který strávil čas ve vazbě, přejde vždy do výkonu trestu s dluhem. Ve vazbě není takřka možné pracovat (není nabídka) a skutečnost, že nezaviněně nepracuje, není důvodem pro neplacení poplatků. Poplatek zde činí 45 Kč/den.

U trestu odnětí svobody je argumentace ohledně placení poplatků jednoduchá – platí se přece jídlo a pití, které by si vězeň stejně platil na svobodě. Proč se tedy obdobná suma (stanovená paušálně na 50 Kč/den) platí i u trestu domácího vězení a při podmíněném propuštění s využitím elektronického monitorovacího systému? Tedy ve výši 18 000 Kč/rok, což činí 1/15 průměrné roční mzdy či podprůměrný peněžitý trest. Hradí se náklady spojené s výkonem trestu, což je ale nezvyklý přístup. V rámci stejné logiky by osoba zastavená Policií ČR za vysokou rychlost měla hradit část nákladů za radar, cenu služebního auta, pohonné hmoty či platy policistů. Obecně však tyto náklady nese stát. Proč ne v případě těchto trestů? Přepokládám, že vysvětlení neexistuje.

Kromě poplatků za pobyt ve vězení (tzv. pay-to-stay či per diem fees) však existují i jiné vězeňské poplatky. Bizarnost některých může překvapit. Představte si, že nemáte rádi vězně Vašátka, který je ve věznici v Opavě. Pošlete mu cihlu. Věznice mu cihlu nemůže předat a pošle jí zpět. Ale na čí náklady? Na náklady vězně Vašátka, který nijak nejednal. Přesto bude platit za zpětné odeslání.

Pomineme-li ideologický základ problému, překvapivý náhled nabízí čistě ekonomický pohled na věc. Odpověď na otázku, zda se vyplatí od vězňů vymáhat poplatky, je v některých případech totiž negativní. A to i bez braní v potaz vliv poplatků na recidivu, tedy pouze kvůli administrativním nákladům. Massachusetts si nechal zpracovat studii, dle které poplatky kompletně zrušil, protože se mu jejich vymáhání nevyplatilo. Rhode Island zase poplatky omezil a překvapivě vybral v dalším roce více. Úspěšnost vymáhání pohledávek za propuštěnými vězni v ČR činí 3 % a pracovníci věznice Kuřim se vyjádřili, že vymáhání je stojí více peněz, než kolik reálně získají. Možná by tedy pomohlo kompletní odpuštění pohledávek za propuštěnými vězni.

V současné době v Evropě tuto oblast ovlivňuje několik trendů. Dlouhodobým je omezování poplatků za pobyt ve vězení (oproti USA, kde dochází k jejich vzestupu). Dalším je omezování odměn vězňů, na což je v některých státech navázáno faktické zrušení povinnosti platit poplatky za pobyt ve vězení. Jiným (spíše populistickým) je snaha o větší účast vězňů na placení nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody.

Kterým směrem by se měla vydat Česká republika?

(plná verze článku vyjde v některém z příštích čísel Trestněprávní revue)

Zdroj: Jiné právo