Skip to content

ÚS: Postup insolv. soudu na přezkumném jednání a schůzi věřitelů (29.05.2015)

By US I. Ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního správce, kterým byla co do pravosti, výše nebo pořadí uznána nebo popřena pohledávka některého z přihlášených věřitelů, mající formu jeho stanoviska vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek [§ 189 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] je přípustná podle § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo-li vydáno podle insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. před účinností jeho novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb.).

II. Ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým podle § 57 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výboru, a proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci, je přípustná podle § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podmínka přípustnosti naopak není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů (§ 51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).

III. Aplikace § 192 odst. 1 věty první za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. března 2011, nemůže s ohledem na jeho nesoulad s ústavním pořádkem, jež byl zjištěn nálezem ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10, vést k tomu, že se přihlášený věřitel v insolvenčním řízení nedomůže soudního přezkumu pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené jiným věřitelem. Za situace, kdy insolvenční správce tuto pohledávku nepopřel, tak přicházejí v úvahu dvě možnosti, jak tohoto přezkumu lze dosáhnout. Učinil-li věřitel před tím, než došlo k přezkoumání pohledávky insolvenčním soudem, úkon směřující k jejímu popření, pak je třeba tomuto úkonu přiznat ty účinky, které spojoval insolvenční zákon, v témže znění, s popřením pohledávky insolvenčním správcem. V opačném případě by přicházelo v úvahu zrušení rozhodnutí insolvenčního správce, kterým uznal tuto pohledávku, v řízení o ústavních stížnostech, čímž by se znovu otevřel procesní prostor pro její popření. Jiný výklad by mohl vést k porušení práva tohoto věřitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

IV. Usnesení insolvenčního soudu, kterým podle § 57 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výboru, a proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci, mohou mít za následek porušení základního práva nebo svobody přihlášeného věřitele pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů nebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů. Zcela mimo přezkum Ústavního soudu je samotné hlasování jednotlivých věřitelů, tedy zda hlasovali pro nebo proti určitému kandidátovi do věřitelského výboru nebo pro nebo proti odvolání insolvenčního správce. Vyslovit se svým hlasem jedním nebo druhým způsobem je jejich právem, a nikdo z nich není povinen své rozhodnutí jakkoliv zdůvodňovat.

V. Pro posouzení toho, zda insolvenční soud svým postupem, který předcházel přijetí usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci, porušil základní práva stěžovatele, není podstatné, zda byl přezkum jednotlivých pohledávek prováděn na jednom nebo více přezkumných jednání (§ 190 odst. 1 insolvenčního zákona), nýbrž to, že se schůze věřitelů, jež byla nařízena po skončení přezkumného jednání, konala ještě před tím, než byly přezkoumány stěžovatelem přihlášené pohledávky. Insolvenční zákon v § 48 odst. 2 stanoví, že o odvolání nebo ponechání insolvenčního správce se obligatorně usnáší první schůze věřitelů, jež se koná po přezkumném jednání. Tato podmínka ovšem není splněna toliko v důsledku formálního konání přezkumného jednání. Rovněž musí být naplněn jeho smysl, kterým je přezkoumání pokud možno všech přihlášených pohledávek, čímž bude pro účely insolvenčního řízení postaveno najisto, zda, v jaké výši a v jakém pořadí jsou uznány pohledávky jednotlivých přihlášených věřitelů, a tím i rozsah souvisejících práv v insolvenčním řízení, včetně práva hlasovacího. Výjimku lze obecně připustit pouze v případě pohledávek, u nichž takovémuto přezkumu objektivně brání skutečnosti, jež nejsou důsledkem nesprávného postupu insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, přičemž odložení přezkumného jednání jen z tohoto důvodu by s ohledem na účel insolvenčního řízení nebylo možné považovat za rozumné. Tak tomu bude zejména v případech, které předvídá § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy kdy není možné přihlášenou pohledávku přezkoumat při přezkumném jednání z důvodu, že věřitel před tím, než byla zjištěna, změnil její výši. Insolvenční soud zde sice nařídí k jejímu přezkumu zvláštní přezkumné jednání, jde však o důsledek procesního postupu věřitele, o jehož pohledávku jde, který má zamezit tomu, aby jednotliví věřitelé mohli tímto způsobem zdržovat průběh insolvenčního řízení. Insolvenční soud ale nemůže a nesmí volně rozhodovat o tom, zda určitou pohledávku při přezkumném jednání přezkoumá, nebo nikoliv, a pouze na základě své vůle tak oddalovat její přezkum tím, že „zvláštní“ přezkumné jednání nařídí po uplynutí zákonem stanovených lhůt, např. s odstupem několika měsíců či déle. Tento postup by totiž ponechával dotčené věřitele v nejistotě ohledně toho, zda byly jejich pohledávky zjištěny, a fakticky by tak obcházel smysl požadavku, aby se přezkumné jednání konalo do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (§ 137 odst. 2 insolvenčního zákona). Zároveň by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, jež je formulována v § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1549/11, ze dne 23. 4. 2015

Zdroj: Profiprávo – zpravodajství