Skip to content

Pavel Šámal, Jan Strya: Trestní právo a trestní politika

By Eva Paseková

Trestní právo, aby mohlo plnit svou funkci,musí vykazovat určitou vnitřní harmonie. Uvedl to předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal na říjnovém sympoziu Pražského právnického podzimu „Trestní právo a politika“. Za zásadní vlastnost trestního práva Šámal označil jeho ustálenost a v této souvislosti kritizoval jeho fragmentální změny a hypertrofii. Česká justice, která je mediálním partnerem akcí pořádaných Stálou konferencí českého práva, nyní příspěvek přináší v celém rozsahu.

O sympoziu jsme informovali zde.

Úvod

Následující příspěvek si neklade za cíl podat vědecký – kriminologický pohled na trestní politiku, tedy zejména nesměřuje ke komplexnímu teoretickému uchopení. Hodlá spíše přednést úvahy nad některými aspekty aktuálního stavu trestní politiky v České republice, nad stavem trestní legislativy, ale i obecně sociálního prostředí a společenských mechanismů přispívajících k celkové, tedy formální i neformální kontrole kriminality, a to včetně sociální kontroly kriminality, která je součástí šířeji vymezené sociální kontroly, která se vztahuje na celou škálu forem chování členů společnosti (prostředky zde jsou např. morálka, vědění, výchova, náboženství, ale i právo, v neposlední řadě právo trestní).[1]

V prvé řadě se budeme věnovat vztahu trestní politiky a trestního práva a v krátkosti se zamyslím nad některými kvalitami, které by odpovídající právní úprava trestního práva měla vykazovat a vyjádříme se i k související otázce vztahu trestní politiky ke kriminologii. V další části půjde o dost možná opomínaný aspekt účinné sociální kontroly a prevence kriminality, kterým je obecné právní povědomí a vzdělanostní úroveň obyvatel. Těchto kvalit vytvářejících společenské klima úcty k právu a racionálního i morálního uvědomění si společenské škodlivosti kriminality je dost možná v naší současné společnosti nedostatek. Konečně se v poslední části příspěvku se pozastavíme u tradiční polarity represe a prevence a zaměříme se na preventivní trestně-politické snahy.

1. Trestní politika a trestní právo

1.1. Vymezení trestní politiky

Na úvod je třeba uvést alespoň hrubou, pracovní definici termínu „trestní politika“, aby bylo zřejmé, ke kterému z mnohých jejích pojetí se kloním. K tomuto bude vhodné postupovat od generis proximi, tedy od vymezení pojmu politiky.

Slovo „politika“ se v současnosti používá v rozmanitých kontextech, aniž by často bylo specifikováno, co se jím rozumí. Politiku je v prvé řadě možno chápat ve smyslu společenských procesů spočívajících v soupeření o vliv a moc,[2] ve formulování cílů a účelů, jichž chtějí jednotlivci dosáhnout, a následně v určité realizaci moci a vlivu k dosažení takových cílů a účelů (zjednodušeně jde o proces dosahování určitých účelů). Politika je nicméně termín mnohovýznamový, což lze dobře demonstrovat na rozdílech mezi anglickými policy, polity a politics. „Polity“ označuje politické zřízení, tedy již ustálené struktury a instituce. „Politics“ denotuje vrcholné veřejné fórum, tedy instituci, v níž probíhá soupeření o moc a vliv na realizaci cílů (politika ve smyslu vrcholných veřejných vládnoucích funkcí), jakož i samotné způsoby tohoto soupeření (politikaření). Konečně „policy“ označuje určité formulované cíle a záměry spolu s nástroji a koncepcemi k jejich dosažení – zjednodušeně „program“.

Politika trestní se chápe, jak řečeno, rovněž různě, ačkoli v obecné rovině se osciluje mezi jejím pojetím jako souboru cílů a nástrojů (program) nebo určitých činností a procesů.[3] Differentia specifica oproti obecné státní politice, jejíž součást trestní politika tvoří, je pochopitelně zaměřenost na regulaci kriminality. Trestní politikou tedy rozumíme tu část obecné politiky, která je zvláště zaměřena na kontrolu kriminality a s ní souvisejících patologických jevů. Obecně lze o trestní (kriminální) politice hovořit jako o souboru všech státních opatření přijímaných k ochraně společnosti a jejích jednotlivých členů před kriminalitou a v boji s ní, přitom by měla využívat vedle přímého uplatňování trestněprávních a souvisejících norem v praxi i poznatků získaných vědeckými postupy a metodami (zejména kriminologickým výzkumem). Přihlédne-li se k tomuto obecnému vymezení, pak z hlediska přesnosti je lepší, jak v případě činnosti, tak z hlediska programu, hovořit o trestní politice konkrétních subjektů, nikoli o trestní politice ve smyslu všech opatření nebo vlivů, které mají takovou regulaci přímo nebo nepřímo za důsledek (kdy taková regulace může být produktem například nahodilé synergie primárně jinak zaměřených vlivů, tudíž nejde o činnost vědomou a zaměřenou a hovořit o politice je zavádějící). Trestní politiku proto vymezujeme jako soubor vědeckých a právních nástrojů spolu s činností subjektů obecné politiky, kdy tato činnost spočívá ve stanovení a realizaci cílů a priorit ve vztahu k regulaci a kontrole kriminality, přičemž k tomuto jsou využívány uvedené nástroje. Zjednodušeně řečeno jde o proces dosahování určitých cílů a priorit týkajících se kriminality, a to s využíváním specifických prostředků vědeckých (poznatky zejména kriminologie) a právních (trestní právo).

1.2. Kvality formování trestní politiky

Řečené naznačuje, že kriminologii a trestní právo považujeme za dva nejvýznačnější nástroje trestní politiky. Dříve, než se budeme zabývat trestním právem, chci zdůraznit kritéria, kterými se trestní politika liší od kriminologie, tedy empirické vědy zabývající se kriminalitou. Těmito kritérii jsou hodnocení faktů a na základě toho rozhodování o prioritách a cílech.[4]

Kriminologie poskytuje trestní politice výzkumem ověřené empirické poznatky, přesněji řečeno poznatky faktuální, ovšem aniž by je hodnotila a hierarchizovala.[5]

Při formulaci trestní politiky se tyto poznatky mohou (a měly by) využívat, ale cíle, jichž má být dosaženo přednostně na úkor jiných, nelze z takových faktů bez hodnocení vyvozovat. Posláním trestní politiky je potom etické, právně-politické, ekonomické a další klasifikování a zhodnocení, a to za současného jejich doplňování o zdroje ryze pragmatické povahy. Vzniká tedy otázka: Co je poté kritériem jejich stanovení, obecně formování trestní politiky?

Historicky jsme byli svědky různých determinací cílů a priorit trestní politiky, mimo jiné ideologií, což je v podmínkách demokratického právního státu neakceptovatelné. Aktuálně jiným příkladem u nás může být postupné podléhání společenskému tlaku na stanovení přísnější trestní represe ve vztahu k násilí na zvířatech. Trestní politiku formují, a v podmínkách demokratického právního státu tomu nemůže být jinak, zásadně reprezentativní a výkonné orgány veřejné moci coby subjekty trestní politiky, jak byla vymezena. Není tedy nezajímavou otázka, jaké mantinely, krom samozřejmých omezení ústavních či mezinárodně-právních,[6] existují pro jejich uvážení například z hlediska kriminalizace určitého jednání nebo volby systému sankcí, což jsou ústřední body zájmu trestní politiky,[7] ale i jiných konkrétních trestně-politických opatření.

Racionální zákonodárce by měl tyto mantinely sám vyhledávat v poznatcích kriminologie. Podle Davida Garlanda je v USA trestní politika v současnosti založena ještě na dalších dvou principech, kterými jsou obnovení reedukačních funkcí trestu a racionální ekonomické uvažování.[8] Na druhé straně například Paul Rock tvrdí, že „nejnovější způsoby tvorby politiky (policy) jsou samy o sobě produktem nového vytváření politiky / politikaření (politics) způsoby populismu, moralismu a trhu.“[9]

Trestní politika je, jak již bylo řečeno, součástí politiky obecné, tedy i obecně-politického soupeření, v němž hrají roli různé faktory a motivace. Zároveň je ovšem neodmyslitelně vázána požadavky, které musí naplňovat trestní legislativa. Koncepční, odborná a komplexní řešení reálných problémů by proto neměla ustupovat aktuálním politickým náladám a potřebám.[10]

1.3. Kvality trestního práva

Trestní právo, má-li plnit svou společenskou úlohu, musí nutně vykazovat jisté charakteristiky a kvality. První kvalitou, na kterou chci upozornit, je již nastíněná vnitřní harmonie a koncepčnost. Negativním příkladem je nepochybně trestní řád z roku 1961 (zákon č. 141/1061 Sb.), který byl za posledních deset let asi padesátkrát novelizován. Dlouho potřebná rekodifikace trestního práva procesního je sice již zpracovávána, ale stále ještě nenabrala reálnější a konečné podoby. Fragmentární a nekoncepční novelizace přitom narušují vnitřní vazby používaných pojmů a vedou až k vzájemné rozpornosti norem.[11]

Dalším problémem je tzv. hypertrofie legislativy, tj. neustálé přibývání obsahu práva jak novelizacemi stávajících předpisů, tak tvorbou předpisů nových. Podle Zdeňka Kühna tento jev vede k oslabení pozice psaného práva na úkor soudcovského dotváření, ba přímo vytváření práva, neboť jeho obsah je z rozsáhlého a nesystematického textu v konkrétním případě neextrahovatelný.[12]

Mimo neplnění informační funkce ve vztahu k jeho adresátům, čímž se budu v krátkosti zabývat níže, nesystematičnost, tak rozsáhlost úpravy vyžadují aktivní roli soudů při dotváření práva. To v trestněprávní rovině vede k závažnému důsledku. Na rozdíl od jiných právních odvětví, kde je normativní, nebo alespoň kvaziprecedenční závaznost judikatury i na kontinentě již více méně akceptována,[13] trestní právo je sevřeno principy a zásadami, které do značné míry omezují (i když nelze říci, že přímo vylučují)[14] tuto soudcovskou aktivitu. Argumentuje-li se ve prospěch závaznosti judikatury právní jistotou a požadavkem rozhodovat podobné případy obdobně (obecně naplněním zásad spravedlivého procesu), trestní právo stojí na v ústavní rovině explicitně vyjádřené zásadě nullum crimen nulla poena sine lege, což je paradoxně také zásada naplňující i princip právní jistoty.

Právní jistota a legitimní očekávání jsou naplněny především tehdy, když argumenty, na základě kterých soud dospěje k finálnímu rozhodnutí, jsou transparentní (jak co do svého obsahu, tak formulace), konstantní a legitimní (nekontroverzní).[15]

Jen takové argumenty mohou alespoň potenciálně naplňovat informační funkci práva ve vztahu k jeho adresátům. Legitimita takových argumentů, z níž konkrétní rozhodnutí čerpá svoji svého druhu závaznost, nicméně odvisí především od konkrétního státoprávního (ústavního) uspořádání a dělby moci ve státě, tudíž nemůže být něčím uměle stanoveným, natož akademicky konstruovaným. Proto v trestním právu budou legitimní zejména takové argumenty, které se opírají o zákon. Je tedy otázkou, do jaké míry mají trestní soudy přebírat právotvornou kompetenci za zákonodárce a do jaké míry je tato jejich činnost legitimní. V případě rozporné a přebujelé úpravy však často neexistuje jiná možnost než i trestním soudům pravomoc dotvářet právo přiznat. Je však nutno apelovat na zákonodárce, aby si uvědomoval svoji odpovědnost za efektivitu právní regulace, neboť ji nese především on, nikoli soudy. Přitom efektivní regulace musí být jak přiměřeně rozsáhlá, tak vnitřně harmonická a systematická z pohledu celého právního řádu.

Trestní právo musí pochopitelně novelizacemi reagovat na změny ve vývoji společnosti, změny ve formách a struktuře kriminality, tudíž zde existuje napětí mezi společenským vývojem a statikou či jistou konzervativností trestního práva, která souvisí s požadavkem vnitřní harmonie úpravy. Ovšem stejně jako se základní struktury ve společnosti proměňují velmi pozvolna a postupně, mělo by trestní právo být vystavěno na pevných zásadách a koncepci, která při dílčích změnách zůstane stabilní a která se tak proměňuje rovněž evolučně. Změny trestní politiky nemohou být činěny ad hoc, nýbrž musí ctít pevný ideový základ. Takový základ se promítá do trestního práva prostřednictvím jeho zásad, které jsou nezbytnou interpretační a aplikační zárukou toho, že i případné dílčí nesystematičnosti nebo tzv. složité případy, v nichž potenciálně vystupují i argumenty neinstitucionálním právem (nebo morálkou), budou řešeny akceptovatelným způsobem jak z hlediska ústavních požadavků (mimo jiné i právní jistoty a zásad trestního práva), tak v poměru k funkcím trestního práva. Ustálenost a transparentnost tohoto ideového základu je další nutnou kvalitou trestního práva.

Jednou ze stěžejních zásad trestního práva je jeho pomocná úloha a ekonomie trestní hrozby spojená s principem ultima ratio, která je v trestním zákoníku vyjádřena v zásadě subsidiarity trestní represe. Vyjdeme-li ze základní funkce trestního práva, jíž je ochrana společnosti před kriminalitou, většina trestních právníků se shoduje na druhotném, sekundárním, akcesorickém či subsidiárním charakteru trestního práva. Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá nejen apel na zákonodárce, aby trestněprávní regulaci podroboval jen ty fragmenty společenských vztahů, v nichž se odrážejí nejzásadnější právní statky a společenské zájmy, jejichž ochrana nemůže být uspokojivě zajištěna mimotrestními prostředky, ale i právně-aplikační požadavek subsidiárního uplatňování trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom je třeba si uvědomit, že uvedený subsidiární charakter trestního práva může být v praxi naplňován pouze tehdy, je-li v dostatečné míře účinná mimotrestní právní regulace spolu s dalšími preventivními mechanismy.

2. Právní povědomí a vzdělanost ve společnosti

2.1. Význam právního povědomí

Často si neuvědomujeme fakt, že právo může být účinné pouze tehdy, pokud existuje rovněž efektivní možnost adresátů řídit se jeho obsahem, jejímž předpokladem je zase objektivní a subjektivní možnost se s tímto obsahem seznámit. Důkazem tohoto neuvědomění je mimo jiné to, že se stát prostřednictvím svých orgánů při uplatňování trestní politiky příliš nezajímá o výše zmíněný jev přebujelosti a vnitřní nesystematičnosti až rozpornosti práva, v jehož kontextu se lze oprávněně ptát: jaké jsou funkce práva v soudobé společnosti, když její většinová část v podstatě nemá efektivní možnost znát alespoň uspokojivé množství konkrétního obsahu práva? Běžný člověk má totiž v tomto směru velmi omezené možnosti, pokud uvážíme jeho vědomostní či intelektuální dispozice, potřebný (ne)dostatek časových a ekonomických možností na jedné straně, a poměřujeme je ve vztahu ke komplikovanosti a kvantitě právních textů, které jsou navíc často ještě komplexně dotvářeny (přetvářeny) až judikaturou soudů, která je následně ještě sjednocována nejvyššími soudy a Ústavním soudem.

Takový stav produkuje i další negativní důsledky. Z neznalosti pramení nemožnost jednak adekvátní kritiky, ovšem ani akceptace jak legislativy, tak výsledků její aplikace. Rezultátem bývá domnělá či někdy dokonce i skutečná překvapivost či nespravedlnost („neprávnost“) rozhodnutí v očích veřejnosti. Tím samým se prohlubuje nedůvěra v právo a veřejné instituce, zejména soudy.[16]

Hypertrofie a složitost práva má proto za následek snížení úcty k právu a tím i celkové účinnosti práva,[17] konečným stadiem může být až tzv. právní nihilismus. Důsledkem popsaných přístupů státu (Parlamentu, jako zákonodárce, i orgánů aplikace práva, a to včetně soudů, ale i školství, kde na základním a středním stupni je právní výuka zcela nedostatečná) je velmi malá právní vzdělanost obyvatelstva, a proto není divu, že existují výzkumy ukazující relativně nízkou úctu k právu v mnoha státech Evropy, a to včetně České republiky.[18]

Často se v této souvislosti operuje s pojmem právního vědomí[19], které ztělesňuje subjektivní obecné představy o tom, co je právem, z pohledu konkrétního jednotlivce (hovoří se o ideji práva, nezřídka ztotožňované se samou ideou spravedlnosti).[20]

Otázka zní, s jakým právním povědomím jednotlivce se již lze spokojit. Úkolem práva je přece nastavit objektivní měřítka právě proto, aby předcházelo či řešilo všudypřítomnou neshodu subjektivních představ o tom, co má být. Umocňuje se tímto význam morálních představ, které u většiny jednotlivců vytváří základ právního povědomí? Subjektivní morální nebo spravedlnostní cítění jednotlivce ale nelze ve vztahu k právnímu povědomí přeceňovat. Ačkoli může a zřejmě i musí existovat většinový konsenzus o neobecnějších mravních principech[21] a zásadách, které mutatis mutandis tvoří základní ústavní hodnoty, na úrovni zákonné jednak existují i pravidla morálně indiferentní, zejména však v konkrétních případech morální intuice jednotlivců běžně mezi sebou kolidují. Nemluvě o tom, že množství jedinců vůbec postrádá jakékoli morální zábrany svého jednání. Nezbytnou složkou právního povědomí tedy kromě obecné ideje spravedlnosti musí být i znalost určité části skutečného obsahu pozitivního práva – jeho systematiky, základních institutů a zásad právního řádu jako celku.

Tato nezbytnost se dále umocňuje na pozadí faktu, že konkrétní obsah institucionálního (pozitivního) práva do hry vstupuje v určitých vztazích často pozdě – jde o případ odpovědnostních vztahů (mj. tedy i trestněprávních), kdy právo a chráněné statky již byly narušeny. Ve společenských vztazích spravujících se soukromým právem například obchodním právem nemusí činit relativně nízká úroveň právního povědomí větší potíže, neboť takové vztahy jsou z hlediska práva uspokojivým způsobem determinovány mimoprávními (zde ekonomickými) faktory. Přestože tedy účastníci takových právních vztahů neznají konkrétní obsah práva, k porušení práva zpravidla nedochází v důsledku isomorfismu obsahu ekonomického a právního vztahu. Potíže naproti tomu vyvstávají v případě veřejnoprávních odvětví práva, a to zejména trestního práva. To totiž upravuje situace, kdy se lidé nechovají právně souladně, takže spoléhání se na mimoprávní regulaci jejich jednání by byl velmi nebezpečný alibismus.

Účelem a primární funkcí trestního práva je ochrana práv, obecněji právních statků,[22] avšak i ochrana společnosti jako celku (jejího uspořádání, stability). Účinná ochrana těchto statků se přitom uskutečňuje z povahy věci převážně v rovině preventivní. Z časového hlediska tedy ve fázi předcházející stavu, kdy je chráněný statek již porušen nebo ohrožen. Hodnoty chráněné trestním právem jsou přitom tak zásadní a fundamentální, že nelze spoléhat na to, že jedinci nebudou páchat kriminální činy již jen z důvodu svého běžného morálního cítění nebo jiných mimoprávních determinant. Je proto třeba pěstovat ve společnosti znalost toho, které činy jsou sociálně škodlivé a proto sankcionované trestním právem. Jelikož však trestní právo, pokud spojuje negativní následky s protiprávním činem, míní zásadně protiprávnost z hlediska právního řádu jako celku,[23] musí stát zajišťovat a pěstovat toto povědomí o právním řádu jako celku, tedy rovněž o mimotrestních normách.

Empirické kriminologické poznatky ukazují úzkou spojitost mezi účinností trestněpolitických opatření a jejich akceptací ze strany veřejnosti, která opět předpokládá vědomost o nich. A nemusí se jednat pouze o vědomost o jejich trestně-právním provedení, kdy obecně je třeba vysílat veřejnosti srozumitelné signály, že v oblasti kontroly kriminality je vyvíjena aktivita a na společenská volání je reagováno. Lze tedy shrnout, že trestní politika, pokud si klade za cíl prevenci kriminality prostředky výchovy k právu nebo pěstování právního povědomí ve společnosti, musí vykročit za meze trestního práva a podporovat výchovu k právu, právní vzdělání, a tím zajišťovat vědomost obsahu právního řádu jako celku. Budování dostatečného právního povědomí a úcty k právu je pilířem preventivních snah trestní politiky.[24]

2.2. Výchova k právu a vzdělávání

Prvním nezbytným krokem v tomto snažení je budování kladného vztahu k právu, čili zájmu o něj ze strany jednotlivců a odstranění stigmatu práva ve smyslu jeho vnímání jako odcizeného nástroje pro určité skupiny lidí – stigmatu, které je částečně způsobeno výše uvedenou neznalostí práva. Na to proto navazuje úkol druhý, kterým je vytvoření dostupného informačního zázemí pro tvorbu právního povědomí ve výše uvedeném. K tomu samozřejmě nedojde ze dne na den a zřejmé je i to, že stát jako takový má jen omezené možnosti, jak k tomu přispět. Na druhou stranu jistá kritika státu, jeho orgánů a vzdělávacích institucí v tomto směru je namístě.[25]

Je až s podivem, že právo, popřípadě i základy vědy o něm, netvoří pravidelnou součást učebních plánů jak základních, tak mnohdy ani středních škol. Přitom jde o fenomén přítomný v každodenní praxi každého člověka na rozdíl od řady jevů tvořících předmět jiných věd, které jsou pravidelně vyučovány. Ve sféře středního vzdělávání se předmětům s právní tematikou nedostává, i když se situace pozvolna zlepšuje, odpovídající časové dotace a zejména náležitého odborného zázemí. Nedostačují totiž jak znalosti vyučujících díky jejich mimooborové kvalifikaci (často se vyučuje i podle několik let neplatného právního stavu), tak na druhé straně neodpovídají jejich pedagogické schopnosti kvůli absenci specializovaných pedagogických studií v oblasti výuky práva.[26] O tom, že uvedený problém není ve společnosti příliš reflektován, svědčí i malá pozornost odborné literatury.

U anglicky píšících autorů lze nalézt práce věnující se tématu rovněž sporadicky. Nicméně například Joseph C. Johnson II. a Henry L. Sublett Jr. shrnují dostupné závěry tak, že předměty s právní tematikou by měly být vyučovány již od vyšších tříd základní školy (počátkem druhého stupně), samozřejmě za předpokladu, že pozornost bude soustředěna na takové základy práva, které mají každodenní význam i pro děti a mladistvé.[27]

Kvitovat lze v tomto směru nestátní projekty typu StreetLaw, neboť z pedagogického hlediska přicházejí s inovativními a pro žáky či studenty zajímavými metodami, jak se seznámit i s praktickým fungováním práva (například před soudy).[28]

2.3. Celková společenská kultura

Úctu jednotlivců k právu a povědomí o něm nelze považovat za izolované jevy. Naopak odráží celkovou kulturu a vzdělanostní úroveň společnosti. V současné tzv. informační společnosti hrají pochopitelně silnou roli masová média a v poslední době i internetové sociální sítě typu Facebook nebo Twitter.[29] Jak uvádí práce Gřivny a kol., tato pozice médií představuje značný potenciál jejich využití pro prevenci kriminality a kultivaci veřejného mínění, avšak tento potenciál není zdaleka naplněn.[30] Již jsme v poslední době zaznamenali i snahy státu regulovat činnost médií, popřípadě obsah příspěvků na sociálních sítích – boj proti tzv. fake news. K podpoře informovanosti a výchově společnosti však nestačí zabraňovat těmto extrémním případům mnohdy cílené propagandy, nýbrž je potřebné změnit celkovou politiku zpravodajství a šíření informací a zároveň podporovat jejich kritické hodnocení ze strany příjemců. Poslední uvedené je zvláště důležité, neboť mediální politika je dnes bohužel značně deformována orientací na stranu poptávky (na senzaci), nikoli na objektivitu a vyváženost informací.

Pokud jsme hovořili o právním nebo i mravním povědomí jednotlivců, o jejich vůli k právnickému vzdělání nebo nyní o jejich schopnosti kriticky pracovat s informacemi, musíme si na závěr této části položit otázku, kam až mají sahat nástroje trestní politiky. Má například zacházet tak daleko, že bude suplovat morálku, nebo výchovu k morálce? Má nahrazovat i takové společenské regulativní mechanismy, jako je výchovné působení rodiny? V této souvislosti je třeba si uvědomit důležitou věc. V současné době, pokud se hovoří o státu, používá se tohoto slova ve významu státního aparátu, tělesa odděleného, nezávislého či dokonce nadřazeného ve vztahu k ostatním členům společnosti. Stát je ovšem celá tato společnost sama, respektive její svého druhu vývojový stupeň organizace. Je zřejmé, že v demokratické společnosti již per definitionem nesmí docházet k oddělování řídících a řízených, naopak je třeba pěstovat vědomí náležitosti jednotlivce ke společenství jako celku, které zahrnuje i vědomí jeho spoluodpovědnosti za aktuální stav. Impuls k tomuto způsobu uvažování jednotlivců bude v současnosti muset zřejmě přijít od autorit. K tomuto bychom měli v maximální možné míře přispívat.

3. Preventivní aktivity a jejich význam

Trestní právo coby jeden z důležitých nástrojů trestní politiky náleží do tzv. vnější kontroly chování.[31] Ta je součástí obecné sociální kontroly, jejíž regulativní složku pak můžeme vymezit jako heteronomní působení na vůli jednotlivce. Způsobů, jak ovlivnit vůli jednotlivce a ve výsledku ho přimět k určitému jednání, je řada – od pozitivní motivace až po fyzické donucení. Z již řečeného nicméně vyplynulo, že těžiště účinné regulace spočívá v působení preventivním, kdy donucení v trestním právu se děje až jako následek spáchaného trestného činu a jeho prostředkem jsou sankce, zpravidla tresty (ale i ochranná opatření).

Franz von Liszt svého času tvrdil, že „veškerý vývoj systému trestů spočívá v boji teorií relativních a absolutních.“[32] Tento boj se pokouší vyřešit pojetí smíšené, které převažuje v současné době u nás.[33]

A převažuje i ve světě, třebaže ve Spojených státech se sankční politika zejména minulého století klonila k dosti retributivním praktikám (např. pravidlo třikrát a dost)[34].

Ono „sloučení“ spočívá v tom, že trest sice převážně plní společenské preventivní funkce (relativní pojetí) ve smyslu myšlenky Huga Grotia, že „trest není jen odplatou, protože příroda nedovoluje, aby člověk působil bytosti sobě podobné zlo za jiným účelem, než za účelem dobra“, avšak na druhé straně trestní represi nelze považovat pouze za prostředek prevence a ve smíšeném pojetí trestu nachází své místo i retributivní složka (absolutní pojetí). Generálně i speciálně preventivní působení trestu totiž často selhává a lze říci, že v případě vícečetné recidivy je prevence ve formě hrozby nebo aplikace trestu u konkrétního pachatele do značné míry irelevantní.

V této souvislosti je nutno upozornit na to, že moderní kriminologie již zřejmě překonala zjednodušující pojetí rozlišující prevenci individuální a generální, když v rámci nových přístupů člení prevenci spíše z hlediska jejího obsahu na situační a sociální (a spíše okrajově se přidává viktimologická), podle okruhu subjektů pak na prevenci primární, sekundární a terciární.[35]

Zobecněním svých poznatků pak dospěla k více či méně účinným aktivitám a programům sociální prevence, jejichž cílem je internalizace hodnot a norem uznávaných ve společnosti. Tato forma vnitřní kontroly chování[36] je dnes kriminologií považována za spolehlivější.[37]

Koneckonců již Georg Wilhelm Friedrich Hegel si všímal toho, že donucení, ať již psychickému nebo fyzickému, nemůže dost dobře podléhat mentální sféra jednotlivce, jeho svobodná vůle: „jen ten může být k něčemu donucen, kdo se chce nechat donutit“.[38]

Pilířem těchto snah, jak již bylo uvedeno, je výchova k právu, jeho znalost a respekt k němu. Nejde však pouze o trestní právo a snad nejdůležitějším úkolem trestní politiky je obecně vytvoření takového společenského klimatu, kde existuje nejen minimum kriminogenních faktorů, ale hlavně kde jednotlivci vlastní morální či racionální volbou odmítají kriminalitu. Kriminologické poznatky ukazují také vysokou korelaci mezi účinností a povědomím o trestněprávních opatřeních obecně, kdy mnohá tato opatření sahají daleko za sféru trestního práva a jde právě o opatření preventivní. Souvislost s výše uvedeným právním povědomím je zřejmá, nicméně společenská vědomost a akceptace má vliv i na taková opatření, jako jsou opatření situační prevence (typicky osvěta osob v oblasti ochrany svého majetku), výchova v rámci rodiny, školy nebo zájmových organizací, ale i pohled společnosti na asociální jedince.

Závěr

V našem příspěvku jsme se postupně zabývali určitými vybranými kvalitami formování trestní politiky, která nyní hledá nové přístupy, aby udržela kriminalitu na únosné úrovni, a to při vynaložení nákladů na její regulaci, jež nebudou přesahovat ekonomické možnosti státu, a zároveň uspokojila oprávněné očekávání veřejnosti, že trestná činnost bude rychle odhalena a její pachatelé budou spravedlivě potrestání, a že v konečném důsledku bude zajištěna alespoň dostatečná bezpečnost všech, kteří žijí v souladu s normami a pravidly demokratického právního státu. Argumentovali jsme ve prospěch racionálního přístupu opřeného o aplikaci vědeckých poznatků a ustálenou koncepci. S tím souvisí i určité vlastnosti, které by měla vykazovat trestněprávní úprava, a to pevný hodnotový základ založený na obecně platných zásadách trestněprávní úpravy, ale i systematičnost a určitou zdrženlivost legislativní úpravy v souladu s principem subsidiarity trestní represe. Následně jsme uvedli úvahu o významu právního povědomí a výchovy k právu, které tvoří pilíře preventivních snah trestní politiky, neboť podle našeho názoru máme v této oblasti značné rezervy. Konečně jsme se pozastavili u tradičních pólů sankční politiky, která by měla být založena na vyvažování prevence a represe, přičemž na základě kriminologických vědeckých poznatků je třeba usilovat o posilování preventivních snah, a to i těch stojících mimo trestní právo.

Na úplný závěr je třeba zdůraznit, že pokud nebude stát s přihlédnutím k aktuálním hrozícím globálním politickým, finančním a migračním krizím řešit trestní politiku důsledně tak, aby respektoval všechny empirické a vědecké poznatky, můžeme se v budoucnu posunout od stávající trestní politiky nikoli k její optimální podobě, ale k trestní politice s podstatně horším scénářem. Optimální trestní politika by totiž měla směřovat k tomu, aby se rozsah kriminalizovaných jednání zužoval (např. méně závažná kriminalita by měla být stále více postihována mimo trestními prostředky) ve větší míře by měly být uplatňovány odklony a prvky restorativní justice, byť ani ty nemohou jediným či převažujícím východiskem z krize současné trestní politiky,[39] nepodmíněný trest odnětí svobody by měl být nahrazován alternativními sankcemi (zejména obecně prospěšnými pracemi, peněžitým trestem a zákazem činnosti), a to i při využití elektronického monitoringu (např. v rámci domácího vězení – srov. § 60 tr. zákoníku a § 334b tr. řádu), trestní sankce by měly být postupně nahrazeny v určitém rozsahu mimo trestními (např. administrativními, které nemají difamační účinky) apod. Naopak pokud se nebude státu dařit uskutečňovat pozitivní trestní politiku, která pracuje s občanskou společností a staví na vzájemné důvěře, kdy intenzita trestního postihu je přiměřená podílu pachatele a ukládané sankce jsou efektivní, přičemž se alespoň v určitém počtu případů podaří vymanit pachatele trestné činnosti z jejich stereotypů a z nepříznivých životních situací, může v budoucnu dojít k horším scénářům ve formě tzv. negativně orientované trestní politiky, která bude v konečném důsledku směřovat k masívnímu rozšiřování kriminalizace, k snižování hranice trestní odpovědnosti (srov. u nás v minulých letech opakovanou snahu o snížení hranice trestní odpovědnosti v souvislosti s přijímáním zákona o soudnictví ve věcech mládeže, při legislativním projednávání trestního zákoníku, ale i zcela nedávno v rámci poslanecké iniciativy), k zpřísňování sankcí a posilování represe (např. spoléhání na podstatně širší uplatňování nepodmíněného trestu odnětí svobody a zužování možností alternativního postihu), zavádění tzv. levných sankcí (např. širší konfiskace majetku – srov. zabrání části majetku podle § 102a tr. zákoníku; sankcí majících za následek veřejné zostuzení v médiích, a to i u fyzických osob[40] apod.).

Dalším nebezpečím je posilování represivních složek, které dostanou v návaznosti na hrozbu terorizmu a další závažné kriminality širší možnosti zásahů do základních lidských práv a svobod, monitorování chování tzv. rizikových sociálních vrstev nebo skupin atd. To by pak mohlo mít za následek, že kontrola bude zaměřena na to, aby se lidé vzájemně sledovali a „špiclovali“. Může také pokračovat privatizování těch částí trestního systému, které mohou přinášet zisk za „pomoci“ veřejných prostředků (dotací a subvencí), tak v podmínkách tržního hospodářství (např. věznice, psychiatrické a jiné léčebny). V neposlední řadě by občanské domobrany mohly nahrazovat chybějící profesionální policisty, dobrovolnou práci nevládních neziskových organizací lze zneužívat k zajišťování výkonu sankcí „nepřinášejících zisk“ apod.[41]

Při nastínění těchto možných scénářů je třeba si uvědomit, že potlačování kriminality zásadně souvisí s rozvojem demokratického právního státu, založeného na stabilním politickém a ekonomickém vývoji a sociálním smíru. Na základě rozsáhlých kriminologických analýz lze poukázat na zajímavé souvislosti mezi uplatňovanou trestní politikou a vybranými indikátory, jako jsou silný nebo slabý stát sociální stát, jeho politická struktura, forma demokracie, míra důvěry veřejnosti v politické instituce a justici, větší či menší sociální rozdíly mezi sociálními vrstvami společnosti, názory veřejnosti na účinnost represe či prevence na potlačování trestné činnosti (tzv. míra punitivity veřejnosti) apod.[42]

Na základě těchto empirických zkoumání lze dospět k obecnějším závěrům, že v zemích, kde existuje sociální smír, pocit občanské sounáležitosti a zároveň loajality vůči státu, se represivní trestní politika jako řešení kriminality nepreferuje a uplatňují se ve větší míře alternativní tresty k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (příkladem zde může být Německo s vysokým až 80 % podílem peněžitých trestů). Naopak v zemích s autoritativnějším politickým režimem, se slabým sociálním státem, sociálně frustrovanými vrstvami obyvatelstva, které navíc své vládě a justici příliš nedůvěřují, používá trestní politika výrazně častěji v reakci na zločinnost právě nepodmíněný trest odnětí svobody (to platí nejen o Rusku a pobaltských zemích, ale překvapivě také o USA).[43] Právě na tom lze dobře demonstrovat závislost úspěšné trestní politiky nejen na opatřeních v trestněprávní oblasti, ale i na politickém systému, ekonomickém rozvoji, sociálním smíru a stabilitě společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že tyto jednotlivé indikátory musí být vyvážené, a proto nelze např. přeceňovat ekonomický rozvoj na úkor prvků sociálního státu a upevňování demokratického právního státu.

[1] VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 220 – 221.

[2] Srov. Velký sociologický slovník. II, P-Ž. Praha: Karolinum, 1996, s. 785.

[3] Srov. přehled definic trestní politiky v KARABEC, Z. a kol. Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice. Praha: IKSP, 2008, s. 6 – 7; dále srov. MUSIL, J. Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo, č. 1, 1998, s. 3 – 5, který rozlišuje pojetí trestní politiky užší, koncentrující se na trestní zákonodárství a činnost orgánů činných v trestním řízení, a širší, zahrnující činnosti všech článků politického systému zaměřené proti trestné činnosti i dalším protispolečenským jevům (tzv. kriminální politika). V literatuře se dále rozlišuje vědecká trestní politika, jako vědecká analýza společenských strategií, taktik a sankčních prostředků trestního práva užívaných při sociální kontrole kriminality, a praktická trestní politika, jež je uskutečňována činností státních orgánů (především orgánů činných v trestním řízení) využívajících prostředků trestního při kontrole kriminality.

[4] Srov. VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 10.

[5] Viz VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8 a násl.

[6] V tomto směru má značný význam Evropská úmluva o lidských právech – srov. ZEMAN, Petr a kol. Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2008, s. 18.

[7] Srov. VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 10 – 11.

[8] GARLAND, D. The Culture of Control. Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 175. Citováno ze ZEMAN, P. a kol. Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2008, s. 14.

[9] ROCK, P. The opening stages of criminal justice policy making. The British Journal of Criminology, Vol. 35, č. 1, 1995, s. 2.

[10] Srov. VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 306.

[11] Přitom je třeba dodat, že nepřehlednost právní úpravy se sama o sobě může stát živnou půdou kriminality – srov. GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 144.

[12] KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 19. K jevu hypertrofie práva srov. dále NOVOTNÝ, Oto. Hypertrofie práva a jak jí čelit. Právník, 2016, č. 7, s. 619 – 625.

[13] Srov. KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006, s. 6.

[14] Srov. ŠÁMAL, P. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu. In: Závaznost soudních rozhodnutí – vnitrostátní a mezinárodní náhledy. Brno: Nejvyšší soud, Wolters Kluwer, 2017, s. 60 a n.

[15] Srov. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 44.

[16] Takové závěry vyplývají i z průzkumů veřejného mínění – srov. ZEMAN, P. a kol. Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky. Praha: IKSP, 2010, s. 17 – 22. Z nedávného průzkumu spol. Median plyne, že nedůvěra v právo je vyšší u osob projevujících antipatie k establishmentu. – srov. Vnímání bezpečnosti a kriminalita. Praha: Median, 2017, s. 10. Dostupné z

http://www.median.eu/cs/wp-content/uploads/2017/03/MEDIAN_vyzkum_iDNES_Kriminalita.pdf,

[17] Srov. NOVOTNÝ, O. Hypertrofie práva a jak jí čelit. Právník, 2016, č. 7, s. 622.

[18] Srov. HOLAS, J., VEČERKA, K. Stát a občan v prevenci kriminality. Praha: IKSP, 2013.

[19] MUSIL, J. Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo 1998, č. 1., s. 3 – 5; ZEMAN, P. a kol. Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2008, s. 18 a násl.

[20] KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 56.

[21] Podobně hovoří známý Horatiův citát „Co zmohou prosté zákony bez mravů?“

[22] ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, O., GŘIVNA, T., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 8., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 31.

[23] ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, O., GŘIVNA, T., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 8., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 91 – 92.

[24] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 146.

[25] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 146.

[26] KALINOVÁ, S. Výuka Právní nauky na středních odborných školách. Brno, 2014. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 64 a 67.

[27] JOHNSON, J. C., II, SUBLETT, H. L., Jr. Teaching Law in the Elementary School. In.: Peabody Journal of Education, Vol. 47, No. 2, s. 116, dostupné z: https://www.jstor.org/stable/pdf/1492116.pdf?refreqid=excelsior%3A8f6cf4f1a40114958f66d6ff282f4dca

[28] Informace o projektu dostupné zde http://www.streetlaw.eu/co-je-street-law/.

[29] Vnímání bezpečnosti a kriminalita. Praha: Median, 2017, dostupné z

http://www.median.eu/cs/wp-content/uploads/2017/03/MEDIAN_vyzkum_iDNES_Kriminalita.pdf, s. 6.

[30] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktual. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 147.

[31] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 144 a násl.

[32] Citováno z KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. V Praze: C. H. Beck, 2009, s. 464

[33] ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, O., GŘIVNA, T., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 8., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 295 – 296.

[34] Uložení doživotního trestu odnětí svobody při třetím odsouzení za úmyslný trestný čin – viz ZEMAN, P. a kol. Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2008, s. 13.

[35] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 142 a násl.

[36] I k rozsahu těchto aktivit srov. GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktual. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 148 – 160.

[37] GŘIVNA, T., SCHEINOST, M. a ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 148.

[38] HEGEL, G. W. F. Základy filozofie práva. Přeložil Vladimír ŠPALEK. Praha: Academia, 1992, s. 124.

[39] Srov. k tomu např. kritiku ve studii CUNNEN, Ch,, HOLEY, C. Debating Restorative Justice. Oxford: Hart Publishing, 2010.

[40] U právnických osob srov. trest uveřejnění rozsudku podle § 23 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

[41] Možné scénáře budoucí trestní politiky vycházejí z referátu prof. K. AROMAA „Punishment and Criminal Policy“, který přednesl dne 22. 9. 2011 na 11. Mezinárodní konferenci Evropské kriminologické společnosti (ESC) – Rethinking Crime and Punishment in Europe, konané ve Vilniusu ve dnech 21. až 24. 9. 2011. U nás poprvé použitého v učebnici: VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 12.

[42] Viz např. SEPPÄLLÄ, T. L. Explaining Imprisonment in Europe. European Journal of Criminology. Vol. 8, 2011, č. 4, s. 303 – 328.

[43] VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 307 – 308.

Příspěvek Pavel Šámal, Jan Strya: Trestní právo a trestní politika pochází z Česká justice

Zdroj: Česká justice

Napsat komentář