Skip to content

„Špatné rozhodnutí, za které musím pykat,“ řekl senátorům ke svému členství v KSČ Pavel Šámal

By Petr Dimun

Nikoliv členství v komunistické straně, ale paradoxně polistopadové působení a aktivity Pavla Šámala byly nakonec nejkontroverznější částí debaty, kterou dnes předseda Nejvyššího soudu (NS) absolvoval v ústavně-právním výboru (ÚPV) Senátu Parlamentu ČR. Šámalovu kandidaturu na soudce Ústavního soudu dnes podpořili všichni přítomní členové výboru.

Na výbor přišel žádost o vyslovení souhlasu se jmenováním Šámala soudcem Ústavního soudu (ÚS) přednést vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář. Ten mj. poděkoval ÚPV, že podpořil předchozí návrh na jmenování Aleše Gerlocha, který však nakonec podporu Senátu nezískal, ačkoliv je podle mínění prezidenta nepopiratelným odborníkem.

Předseda výboru Miroslav Antl zmínil Šámalův profesní životopis s důrazem na to, že více jak třicet let působí jako soudce demokratického státu. Což podle Antla zmiňuje výslovně kvůli námitkám, že Šámal působil v justici i před listopadem 1989. Antl, který byl prokurátorem od roku 1983, se zná podle svých slov se Šámalem přes 40 let. V roce 1979, kdy se Šámal stal soudcem Okresního soudu v Mostě, nastoupil Antl jako čekatel prokuratury v Litoměřicích.

Šámal senátorům sdělil, že chápe návrh na jeho jmenování ústavním soudcem jako výzvu v jeho kariéře. Námitku členství v Komunistické straně Československa (KSČ) považuje za závažnou, protože to vnímá jako „určité selhání ve svém životě“. Podle Šámala tak učinil na začátku kariéry a snažil se to pak celý zbytek života napravit. „Byl jsem mladý, neměl jsem žádné zkušenosti, bylo to selhání. Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, byl zde vliv rodinné situace. Ale nechci se vymlouvat, rozhodl jsem se sám, bylo by mi velmi trapné se vymlouvat na rodinu. Někdy udělá člověk špatné rozhodnutí a musí za ně pykat,“ vrátil se pak ještě jednou k tématu členství KSČ v reakci na dotazy senátorů Šámal, přičemž na něm bylo vidět zřejmé pohnutí. Jako hlavní důvod, proč kandidaturu na ústavního soudce přijal, uvedl Šámal přání vrátit se k rozhodovací činnosti, která ho baví a kterou jako předseda Nejvyššího soudu postrádal.

Senátor Jiří Dienstbier, který vystoupil jako host, se Šámala zeptal, zda uvažoval o dopadech jeho kandidatury na činnost NS. Sám má totiž obavu, zda bude jako jeho nástupce vybrán někdo, kdo bude pokračovat ve zkvalitňování činnosti NS, neboť prezident republiky projevil podle senátora sklon zasahovat do nezávislosti soudů.

Šámal uvedl, že se s prezidentem Milošem Zemanem dohodl řešit otázku jeho případného nástupce v čele NS až poté, co Senát rozhodne o jeho nominaci na Ústavní soud. „Mluvili jsme o několika jménech, nechci to však otevírat, aby se to diskutovalo na veřejnosti, aby se hledalo ve veřejných sdělovacích prostředcích, kdo je lepší kandidát,“ sdělil Šámal s tím, že předpokládá, že si prezident vybere ze soudců Nejvyššího soudu. A u nich je přesvědčen, že všichni jsou nezávislí, a proto zmíněnou obavu stran osobní integrity jeho nástupce nesdílí.

Komplexní námitky proti Šámalově kandidatuře vznesl senátor Pavel Fischer, který je také nechal v tištené podobě rozdat členům výboru. Fischer na úvod poděkoval Šámalovi za jeho činnost pedagogickou a odbornou. „Pokud se však o něm mluví jako o otci trestního zákona, bude schopen se tohoto otcovství zříci, když se bude muset kriticky vyjadřovat k textu, kterého je autorem?“ položil Fischer senátorům řečnickou otázku. Zmínil i členství Šámala v Legislativní radě vlády, kdy se vyjadřoval k zákonům a podílel se na jejich vzniku. V argumentaci použil i dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu k zákonu o soudech soudcích, kdy ÚS zamezil účast soudců na moci výkonné. Senátor Fischer se také kriticky vyjádřil k tomu, že by Šámal rozšířil na Ústavním soudu řadu bývalých justičních funkcionářů a profesorů, přičemž je podle něj třeba dát prostor jiným právnickým profesím, například advokátům.

Šámal v reakci na Fischera uvedl, že jeho předchozí působení ve funkci předsedy NS ho coby ústavního soudce nijak neovlivní. „Já jsem především soudce, nezávislost musíte mít v sobě, to vás nikdo nenaučí, to je vlastnost. Když se podíváte do mých prací a porovnáte je s rozhodovací praxí NS, zjistíte, že jsem se pak od nich často odlišil a hlasoval i pro odlišný názor. Je to tím, že právo se v čase vyvíjí,“ uvedl dále Šámal. Judikatura se podle něj neustále posouvá, mění se a názor mění i samotní soudci, kteří byli autory původního názoru. „Soudce se musí oddělit od toho, co dělal předtím, činnost soudce je hledání spravedlnosti a o to jsem se celý život snažil,“ vysvětlil Šámal.

Podle něj je také potřeba připomenout, že činnost v legislativě není důvod pro vyslovení podjatosti soudce při rozhodování, přičemž on sám byl členem LRV pouze rok, než se stal předsedou NS. Navíc jsou zde příklady i jiných ústavních soudců, kteří působili dlouhá léta v různých orgánech, kde se podíleli na vzniku zákonů. Sám se naopak řadí k těm, kdo rozsáhlou mimosoudní činnost považuje za plus: díky ní zná soudce různé přístupy a různé právní pohledy. „Nejsem zastáncem názoru, že soudce má dělat soudce a nic jiného. Soudce pak má zjednodušený pohled na věci. Naopak je nutné mít rozsáhlé zkušenosti pro rozhodování, proto podporuji například i prostupnost profesí v justici,“ uzavřel Šámal.

Toho v debatě podpořil v i senátor Dienstbier, podle něhož Fischerovy požadavky na nezávislost jsou tak absolutní, že by senátoři nemohli schválit nikoho. „Jako předseda LRV jsem tuto debatu vedl se Šámalem a Baxou, stál jsem o to, aby v Radě soudci byli. Baxa to zcela zásadně odmítal, což jsem považoval za chybu a ztrátu,“ dodal Dienstbier s tím, že dobrým příkladem ústavního soudce, který má velký podíl na legislativě, je sám předseda ÚS Pavel Rychetský.
Petr Dimun

Zdroj: Česká justice